Vítejte na stránkách Aishy Arcolan Z Litovelského pomoraví a ostatních zvířecích členů rodiny
MOJE CESTA K AISHENCE "aneb jak to všechno začalo"
Už jako malá, copatá holka jsem toužila po pejskovi. Ale znáte to, rodiče mají vždy více rozumu než děti, takže jsem si na pejska musela ještě nějakou dobu počkat. Začala jsem od těch nejmenších zvířátek, což byly rybičky, ale jelikož jsme je nakupovali podle toho, jak se nám líbily, tak mé chovatelské umění mělo k dokonalosti daleko. Prostě přežili z nich jen ti nejsilnější jedinci:o).
Nejvíce odolná byla moje závojnatka Amálka, kterou mi nakonec máma spláchla do záchodu pod domněnkou, že je nemocná. Omyl, čekala mladé. Smutný příběh… Tím moje experimenty s rybičkami skončily.
Následovala éra křečků. Měla jsem nejdříve jednoho zlatého, pak dva - zlatého a bílého. Všechny jménem Ferda :o)
Jak čas plynul, toužila jsem po něčem větším… Vyhrál to zakrslý králíček - Matýsek, a po něm ještě jeden stejného jména.
V mezidobí jsem měla vodní želvu, která po nějakém čase putovala k dalším chovatelům. Samozřejmě jsem si pořídila i suchozemskou želvičku -Žofku, kterou mám stále. Najednou přišla chvíle, na kterou jsem čekala, byl mi povolen pejsek, ovšem jen nějaké malé plemeno. Vyhrála to fenka trpasličího pudlíka, které jsem dala jméno Fatymka. V té době jsem chodila ještě na základní školu a bydlela jsem s mamkou u babičky a dědy. Po přechodu na gymnázium jsme se s mamkou přestěhovaly, ale Fatymka zůstala prarodičům. Tak jsem začala škemrat o dalšího, zase o něco většího pejska.
Doufám, že jste si všimli, že jsem u velikosti zvířátek pokračovala krok za krokem :o))) Dalším přírůstkem do mé rodiny byla fenka zlatého retrívra Kessinka, která se mi stala největším přítelem, a jak bych to řekla, byla mezi námi absolutní symbióza. Náš společný život byl tak přirozený, sehraný, těžko vysvětlovat.
Její ztráta mě zasáhla velmi hluboko, i proto, že nenastal opravdu její čas, ale nějaký hajzl (promiňte mi ten výraz, ale byla bych použila i horší) mi ji otrávil. Bojovala, ale 3. den po svých 8. narozeninách svůj boj vzdala, rozloučila se svým zabrbláním a v náručí mi navždy usnula. Dlouho po té jsem o žádném novém pejskovi nechtěla slyšet. Zůstal mi malej kamarád - potkánek jménem Jaspis, který mi dělá pořád společnost.
Čas ubíhal…. Ale byt byl příliš prázdný … Šla jsem se jen tak ze zvědavosti podívat na výstavu psů a tam se to stalo! Tam jsem uviděla plemeno, do kterého jsem se na první pohled zbláznila, krásnej černej medvídek. Ano, ano, byl to Novofundlanďan :o). Měla jsem jasno, začala jsem shánět co nejvíce informací o tomto krasavci, našla jsem báječné chovatele a bylo to! Jednoho dne jsem se jela podívat na štěňátka a jedno z nich mám dnes doma. Fenka jménem Aishenka mi zase udělala svět veselej.A to je náš příběh, který dál pokračuje …. :o)))